A collection of vases inspired by traditional hot glass techniques as well as the Japanese approach towards materials. The collection consists of seven pieces and it is decorated by wedge cuts or silvering. The colour and weight of vases differ according to that particular piece, however, the size remains the same. Both technology and design, refer to my previous artworks and my bachelor’s project as well. Moreover, through this artwork, I want to present a specific method of gluing glass which represents a result of my current research. The collection is divided into two designs that contrast with each other but at the same time complement each other and create an inseparable set. As for the first design, I experimented with the technique of silvering. A silver powder naturally melted and created a penetrating abstract décor on the surface. As for the second design, each vase is made from two parts – thin-walled top and solid piece of glass as a bottom part – glued together. Thanks to the optical illusion it may seem when looked from afar that the outside of the glass is made from one piece and inside there is only poured milk or some kind of pink liquid. However, when the viewer comes closer and touches it he realises that is it different from what he thought. The concept is referring to a dilemma of visual perception and psychology described by E. H. Gombrich. On one hand, through this specific form of presentation viewer’s perception as well as natural curiosity are intentionally being made easy, while on the other hand, they are being complicated and made difficult by disturbing elements and unusual details. In times when human attention and perception are being distracted and scattered to pieces thanks to many stimuli via various media, the work is offering a way to strengthen one’s ability to concentrate and recollect the floating visual percept through a piece of art.
Ve své diplomové práci pracuji s percepcí či naopak částečnou neschopností percepce konkrétního objektu – v tomto případě kolekce skleněných váz – za účelem stimulace divákovi pozornosti a schopnosti se soustředit, aby byl schopen se dívat na věci a jevy, které jej obklopují, opravdu uvědoměle a následně o nich rozjímat. Instalace váz je nedílnou součástí práce a obsahuje několik „katalyzátorů” stimulujících naši pozornost. Patří mezi ně i zástěna z látky, jež instalaci částečně odděluje od okolí a vytváří tak jakýsi intimní prostor. Navazuji tím na myšlenky E. H. Gombricha a snažím se probudit divákovo vnímání skrze „rušivé” prvky. Ty v první fázi, kdy divák k instalaci přichází, percepci díla či jeho siluety znesnadňují, protože právě to, co je pro nás nezvyklé až rušivé, obvykle nejvíce podněcuje naši zvědavost, a tím spíš máme tendenci danou věc blíže prozkoumat. Díky netradičnímu nasvícení, které se v čase proměňuje, je možné vystavené vázy nahlížet v různých světelných podmínkách, které ostře kontrastují s běžným bodovým osvětlením, jež se na sklo při výstavách často používá. Navíc divák nevidí vázy ani v jednom okamžiku v denním světle a tak není schopen zcela jasně určit jejich skutečnou barevnost, což dává o to větší prostor jeho vlastní imaginaci.
photo: Anna Pleslová
V době, kdy jsou lidská pozornost a vnímání rozptylovány a tříštěny záplavou rušivých podnětů z nejrůznějších médií, hledám cestu, jak se opět zkoncentrovat. Kladu si otázku, zda lze určitou konstelací předmětů zesílit naše vnímání a stimulovat schopnost koncentrace. Zda opravdu dokážeme něco vnímat natolik intenzivně, že si daný obraz vtiskneme do paměti a jsme schopni si ho do detailů vybavit i později. Procvičování soutředění vnímám jako velice účinný prostředek proti tříštění pozornosti. Dnešní doba nás díky možnostem, které poskytují moderní technologie, přímo vybízí k co nejrychlejšímu a nejefektivnějšímu sběru a třídění informací bez nutnosti jejich interpretace a hlubšího zamyšlení. Můžeme konzumovat stovky obrazů za minutu, avšak pokud máme do detailů popsat, co jsme vlastně viděli, mnohdy toho nejsme schopni. Svou diplomovou prací se snažím o pravý opak tohoto přístupu. Divákovi je v první fázi vnímání znesnadněno a je nutné překonat určité překážky, aby předmět uviděl. Není snad lepší uvidět jen jeden obraz, než-li zkonzumovat tisíce a tisíce obrazů a při tom ve skutečnosti žádný nevidět?
photo: Lukáš Brdlík